Odsouzena ke svobodě. -již nastal čas

Byla jsem já. Zrak mi padal všude kolem a několik metrů naproti stálo mé druhé já. Bylo stejně zmatené. Při dalším pohledu, tentokrát vzhůru, mě mátl výhled tou černo černou temnotou nikam. Jen nekonečná písčitá pustina všude kolem. Slyšet jsem mohla jen naše srdce, protože bila mnohem hlasitěji než obvykle.

Napadla mě myšlenka, že jsme byli odsouzeni ke svobodě. K naprosté svobodě v tomhle vězení. V daný moment mi koutky úst vyletěly vzhůru, duši zaplavila radost a v očích planuly jiskřičky, až obrovské vzrušení roztlouklo mé srdce jako o závod. Pochopila jsem, o co tu šlo. O takovém místě jsem slyšela jen z vyprávění. Své zamyšlení jsem chtěla říct osobě, co vypadala jako mé mnohem méně šťastné já, touhapodělit se o důležitou informaci byla velká. Otočila jsem hlavu oním směrem a uviděla zoufalý, nechápající výraz. Její srdce tlouklo v pravidelných, dlouhých intervalech.

Věděla jsem, proč tam jsme. Věděla jsem to, protože jsem tam byla s mým druhým já. Nastal čas mluvit, přiznat si pravdu.

Ivča Kalová